Co se děje za dveřmi iniciativy z pohledu koordinátora

Nejlepší dárek, který člověk může dostat je, když se přání stane realitou. Několik měsíců od vypuknutí epidemie se jedno takové přání plní. Jaké to je být koordinátorem Sněhu? 

Jak Sníh vznikl?

Tak úhlů pohledu, jak to vzniklo, je několik. Celkem 3. Můj, profesora Hela a doktora Novotného.

Abych to zjednodušila, tak říkám, že jeden oslovoval lidi, druhý psal texty na web a třetí se staral o zázemí. Byla to skvělá a rychlá spolupráce.
 

Co je pro Tebe Sníh?

Sníh je jako moje dítě. Dobrovolníci jsou rodiče a odborníci učitelé. Cokoliv kdokoliv z dobrovolníků pro Sníh udělal, jako by to udělal pro mé dítě. Každý článek od odborníků se zmínkou Sněhu mě naplňuje hrdostí. Každá dokončená práce pro Sníh vytvořená s dobrovolníky mě nesmírně povzbuzuje.
 

Jaké to je být koordinátorem Sněhu?

Poučné. Neuvěřitelně poučné. Je to jízda peřejemi informací.
 

Jakou máš praxi v koordinaci?

Dá se říci, že jako matka, exasistentka, exmakléřka, expodnikatelka a exservírka nějaké mám. Pravdou je, že jsem nikdy nemusela mít přehled u tolikačlenného týmu. To je pro mě premiéra.
 

Kolik je členů Sněhu? Nejsou to jen odborníci. A jak to děláš?

Členů včetně dobrovolníků je cca 100. Jenom 30 lidí je moderátory na FB. Webové stránky mají moderátory na odpovědi čtenářům dva. Pak máme specializované týmy. I dobrovolníci jsou multidisciplinární. Aktivních dobrovolníků je cca 50-60, z toho cca 25 je v úzkém kruhu. Nejsem sama v týmu, kdo koordinuje. To by jeden člověk nezvládl. Jsem dozorčí nad skupinou a překladatel vědců.
 

Jak spolupracuješ s odborníky?

Pro odborníky jsem se vždy snažila být hlavně asistentkou. Takovou pomocnou rukou. Vzhledem k jejich práci je to s nimi někdy těžké. Připomínají mi někdy mého mladšího syna. Taky má svůj svět a na mě prdí. (Smích) Nicméně bych jim křivdila, kdybych tvrdila, že vůbec nespolupracují. Snad jsme našli systém, jakými dostat informace od nich ven. Za to jsem odborníkům vděčná, že smíme sledovat tok jejich myšlenek. Obráceně je to horší. (Zase smích.) Jsou to vědci a vědátorky, doktoři a doktorky, ředitelé a ředitelky, profesoři a profesorky. Jsou to hlavně ale lidé. A mám je ráda. Jsou čestní a upřímní. A hodně jsem se od nich naučila. Hlavně v komunikaci na diplomatické úrovni.
 

Co bylo pro Tebe v procesu vzniku Sněhu nejtěžší?

(Smích) Tak tomu neuvěříš. Mohla bych říci, že nejtěžší bylo vše zkoordinovat v omezeném čase, dá se říci v rekordním čase. Postavit stránky, začlenit dobrovolníky, seznámit se s vědci. Tak nic z toho nebylo tak těžké, jako se vyznat v titulech. Jak jsme byli všichni v napětí, tak když jsem dostala druhé vynadání od druhého odborníka, že jsem mu popletla titul, na férovku jsem se rozbrečela a urazila. Měla jsem 48 hodin do oficiálního zahájení, nespala jsem, bylo toho neskutečně moc, musela jsem řešit i ty nejmenší detaily. A místo děkuji jsem ještě dostala dupnutí, že buď to co nejdříve napravím, nebo odchází, což mě při té únavě a stresu nepomohlo. Zhubla jsem za 14 dní cca 5 kilo. To asi hovoří za vše. Nutno dodat, že jsem nalezla i podporu v Danovi Novotném a Honzovi Eretovi například. Ti mě povzbuzovali. A Zdeněk mě chválil, kudy chodil, což mě také hodně povzbudilo. Pak mě i chválili a povzbuzovali odborníci. Sama jsem si uvědomovala, že vzdát to v tu chvíli, tak se to celé sesype. A že kvůli titulům to nemá smysl. Já studovat takových let pro pár písmenek u jména, taky bych na nich trvala. Takže to chápu.
 

Co ty máš za vzdělání?

Super otázka. Nemáš jinou?
 

Proč? Co je na Tvém vzdělání špatně?

V podstatě všechno. A ještě, když pracuješ s lidmi, kde si jen s jedním titulem připadáš jako amatér, to je pak složité. Jde o pocit pokory a úcty, který k odborníkům mám. Nemám titul. Kdyby pojem Vysoká škola života nebyl často dehonestován na sociálních sítích těmi, kdož si tuto odbornost na profil dávají, měla bych to tam taky napsáno. Nejde tedy spíš o vzdělání, protože když jsem vybírala, jakou VŠ bych studovala, zjistila jsem, že mé oblíbené předměty se nachází pomyslně nezávisle na sobě asi na třech vysokých školách. Nicméně nejblíže mi je oborově MUNI, ale ta je v Brně. Což je ode mě přes celou republiku. Každopádně materiály ke samostudiu mám, a dokonce jsem i něco z toho četla. (Smích) Kdyby nezačal Sníh, možná jsem si doma dala aspoň jeden semestr. Ale takhle já to mám pořád. Celý život. Až tedy tento rok jsem četla knihu Coveye o 7 návycích skutečně efektivních lidí a pochopila systém kvadratury úkolů při Time Managementu řízení a zmenšila si míru stresu, kterou na sobě cítím.
 

Takže neřekneš, jak to máš?

Co třeba toto: Ve 3. ročníku SZŠ jsem otěhotněla. Při mateřské jsem si našla práci jako číšnice v pizzerii, pak byla barmanka v místní herně. Dělala nejprve noční, abych přes den byla u dítěte, později mi hlídala Tomáška mamka. Pak jsem měla práci v zahraničí, poté v Praze a časem do Prahy vzala i dítě. Můj život nikdy nebyl nudný. Naopak jsem přemýšlela, že by mi to nevadilo, kdybych měla trochu víc klidný život. I tak jsem časem zvládla dokončit alespoň dálkově 4 ročníky v oboru veřejná správa. K maturitě jsem nešla. Říkejme důvodu například psychosomatické potíže. Poprvé jsem zažila, co umí stres na vlastní kůži. Nikdy jsem se ale nevzdala a stále se učila něco nového, co mi zrovna život přihrál jako překážku, kterou jsem chtěla překonat. Rozhodně jsem se nikdy nesmířila s představou, že budu polovinu života trávit za barem a druhou za kasou. Určitě to jsou zajímavé práce, ale s mou povahou to není pro mě životní osud.
 

Takže jsi podnikatelka?

Podnikala jsem od roku 2008 na střídačku. Když mě přestali bavit faktury, šla jsem za bar. Když mě přestaly bavit lidi, zase jsem si postavila firmičku. Jela jsem si pro sebe, spolupracovala s několika velkými firmami jako OSVČ. Dělala třeba makléřku, obchodního zástupce, měla svůj obchod. A u toho se stále učila nové věci. Po nocích dělala po barech, na diskotékách apod., když bylo zle a bylo potřeba více peněz, když jsem měla průšvih. Prošla jsem si několika pekly. Poznamenalo mě to psychicky i fyzicky. Dobré je, že vím, vo co de, takže jsem se s tím dokázala srovnat. Je to pryč. Zůstala jsem jen já, má mysl, duše a srdce. A dítě.

Začít několikrát od nuly, to člověku sebevědomí nejdřív dost sebere a pak ho zase hodně dodá. Než se dostanete ode dna, musíte se odrazit. Což znamená jít tak nízko k zemi, jak to jde, abyste mohli vyskočit co nejvýše a nejrychleji k hladině. A s každou životní vlnou jsem byla silnější a silnější. Po posledním pokusu zůstat „v plusu“ jsem se vykašlala na hon za penězi. Ale nikdy jsem se nevzdala představy, že se dokážu z potíží, které jsem si díky své povaze zavinila, vyhrabat. Spíše než potíže, to jsou motivační komplikace, co mě ženou dopředu. Znáš ty typy lidí, pro které je slovo „to nejde“ jak červený hadr na býka? Tak to jsem já. Doufala jsem stejně, že budu mít práci, co mě naplňuje a díky ní i budu mít finanční zázemí, které mi pomůže překážky vyřešit. To je další motivace, proč se musím neustále vzdělávat.

Nicméně nutno říci, že mé děkování míří do řad rodiny a přátel. Ne pro peníze, ale pro podporu a pomoc, když jsem jí potřebovala. Až dojímám sama sebe, když nad tím přemýšlím a chce se mi brečet. Vděčností.

Myšlenka, že bych skutečně jednou mohla být součástí velké firmy v sekci managementu mě popadla, až když jsem sledovala zpovzdálí mravenčení ve Sněhu, které jsem při zachování respektu k lidem musela ze své funkce správcovat.
 

Je těžké řídit Sníh s tolika různými lidmi?

To ani ne. Těžké je pochopit jejich smysl ve Sněhu. Musí je člověk poznat, klidně se s nimi pohádat či si vyměnit názory, aby pochopil, jak přemýšlejí a tím vyhodnotit, co by je bavilo a co by jim šlo. To byl a je jeden z mých hlavních úkolů jako koordinátor. Nevím, co si o mě myslí, raději jsem se jich nikdy neptala, ale rozhodně vím, že byli a jsou mým ramenem, hybným aparátem. Jsem jen jakýsi nervový systém Sněhu. Odborníci jsou mozek, dobrovolníci tělo. Jedno bez druhého by nešlo. Spolu jsme skutečně silní.
 

Líbí se Ti být koordinátorem a asistentkou?

Tak asistentka už jsem v životě několikrát byla. To pro mě novinka nebyla. A že koordinaci mám jako talent od přírody, to jsem tušila. Proto jsem se vzdělávala. Moje meta je i MBA. Nicméně ta je spíše nedosažitelná. Tak aspoň tu ekonomiku a psychologii chci zvládnout.

Problémem byl pocit, že nemám dostatečnou odbornost. Co mi je bez znalostí talent, když nemám prostředky pro jeho řízení? Učila jsem se za pochodu. Přišla jsem ke koordinátorce jak slepý k houslím. Původně jsem chtěla jen udělat webovky a jít o dům dál. A jak to dopadlo. (Smích)

A ano, baví. Dá se říci, že baví. Jen bych něco podobného ráda zvládla v reálném světě, nejen přes počítač. Jenže s mým vzděláním... To je celoživotní boj. Do Sněhu jsem byla „vybrána“ Danem Novotným. Na základě komunikace na Facebooku. Vzhledem k tomu, že bývalého manžela jsem taky poznala na Facebooku, nepřišlo mi to divné.
 

Jak se vyrovnáváš s „hejty“?

Tak já vcelku dobře. Ke mně se dostanou jen ti „nejhorší“ hejtaři a to stejně jen na chvíli. Pořád vychází více hlasů pro podpůrné hlasy než ty opoziční. A ty opoziční jsou stejně jen výkřiky zoufalých zamotaných lidí do dezinformací. Lidé málo čtou odbornější věci, málo se snaží sami vzdělávat. Lidé, kteří hejtují jsou často Ti, které potkal Dunningův–Krugerův efekt.

Hejtaři jsou nejčastěji dle mého pozorování fixně myslící extrovertní jedinci, kterým se epidemií zbořily životní hodnoty postavené na penězích, majetku a společenských kontaktech. Neumí žít sami se sebou. Frustruje je to. Hejtaři jsou jedni z těch, co trpí nejvíce. Výkřiky a jedovatinami si ulevují. Jsou živí z naší energie. Ignorovat je, asi by se jim zhroutil svět. Neumí ze sebe tu frustraci dostat jinak, než provokací. To je jejich osud asi na tomto světě.

Z hlediska psychologie je to otázka kapacity baterie, rezerv, psychických i fyzických sil. Mnozí na počátku pandemie vstupovali do krize s low stavem. Jiní kapacitu svých sil vyčerpali cestou. Není divu, že lidi jsou unavení.
 

Snad malé povzbuzení trochu pomůže:

Domnívám se, že svoboda není v penězích nebo majetku, ale tu pravou svobodu, klid a bezpečí, bez berliček a závislostí najdeme v sobě. Být oporou sám sobě, věřit si, to je hodně důležité. Jakmile začnete věřit sami sobě, pochopíte, kým jste, přestanete mít potřebu se „povyšovat“ a druhé „snižovat“. S láskou k sobě přichází i respekt k druhým.
 

Přeji tedy všem, hejtařům i nehejtařům spousty lásky.